Články, interview, recenze…

Články na Internetu:

15.09.1999;   KRYŠTOF LOKI, Reflex 38/1999:   Manželství po patnácti letech; Čeští rapeři se vyrovnávají s minulostí
30.11.1998;   Marie Kulijevyčová, Metro:   Jejich domov je v srdci
30.11.1998;   Marie Kulijevyčová, Metro:   Etnická hudba je plná života
29.11.1996;   Vl. Vlasák, Mf DNES:   Muzika je velké dobrodružství, říká Hajdovský
1996;   STŘÍLEK RECORDS:   TEXTY A MP3 - MANŽELÉ 1996 ("zatoulanej pes" a "začátek" k poslechu či stažení)
1956-1989;   ČT:   Bigbít 1956-1989: Švehlík (1977 - 81)

Články zde:

1. Ptáme se Ester (interview z "Tónu", Petr Wagner)
2. Milí posluchači! (úvod k CD, K. Tlustá)
3. Jazyk písní jidiš (úvod ke Zpěvníku, K. Tlustá)

1. Ptáme se Ester

Jak to bylo, když vy dva jste se dali dohromady jako Ester?

Kateřina: To bylo v roce 1995. Rozešli jsme se jako Chesed a já jsem chtěla v tom projektu nějak pokračovat. Nejdřív jsem to zkoušela asi
se dvěma kytaristy, ale ti naštěstí neměli čas, takže jsem se nakonec obrátila na Lesika. U něho bych pomoc hledala samozřejmě nejdřív, ale měla jsem obavy, že mě odmítne. Tehdy jsem měla asi dva dny před nahlášeným koncertem a neměla jsem kytaristu. Lesik mi tehdy vyšel vstříc, během jednoho dne jsme nacvičili repertoár a od té doby hrajeme spolu.

Co Vás, Lesiku, přesvědčilo, abyste do toho šel? Sám toho nemáte málo...

No, já všude tvrdím, že mě baví objevovat nové styly a tohle pro mě bylo něco docela nového. Ty písničky mi nějak přirostly k srdci a to, že je navíc sám zpracovávám, mě vzalo jako u každé jiné hudby, co dělám.

Třetí deska bude asi trochu jiná, než dvě předcházející. Čím se liší?

Kateřina: Bude stejná tím, že jsou na ní zase židovské písničky. Jiná je v tom, že jsou na ní samé písně v jidiš, které jsme zpočátku přibírali do repertoáru jenom po troškách. Postrčila nás vlastně taková objednávka – do Rosy jednou přišel pan Jaroslav Maxmilián Navrátil a řekl, že má doma sbírku písní v jidiš a rád by je nějakým způsobem publikoval jako zpěvník i jako nahrávku. Když jsme ty písničky viděli, mnohé z nich nám byly docela neznámé. Rozhodli jsme se do toho jít.

Lesik: Co se týče té hudební formy, tak bych to spíš přirovnal k první desce. Jsou tam samplované nástroje.

Kdo se ještě na albu podílel?

Lesik: Podílel se na tom ještě můj dobrý kamarád Barata Rajnošek, který se mnou hraje v Extempore a hrál s námi i na předchozí desce. Tentokrát hraje opět na saxofon a na flétnu.

První deska mě překvapila tím, že byla plná elektroniky, posunulo se to až někam k té ethno-elektronice, jak se dneska dělá. Co se Vám líbí ze scény, která kombinuje tyhle nové postupy s lidovou hudbou?

No, já toho moc neposlouchám. Líbí se mi a je pro mě inspirativní skupina Dead Can Dance.

A co vás oba inspiruje momentálně?

Kateřina: Momentálně každý večer poslouchám Mozartovo Requiem, ráno zase poslouchám pravoslavnou liturgii. Jelikož pracuji také jako muzikoterapeutka, tak často nalézám a znovunalézám autory z klasiky nebo i věci z folklóru.

Lesik: Já si nemůžu pomoct, ale dřív to bylo s muzikou lepší. Sedmdesátá, osmdesátá léta měla něco do sebe.
Možná je to tím, že už jsem starý.
Spousta mladých kapel je mi sympatická kvůli podobnosti s hudbou, co se hrála tenkrát.
Tak třeba Pearl Jam nebo Smashing Pumpkins.

A co třeba taneční věci?

Lesik: To už vůbec neposlouchám. Stačí mi můj syn, se kterým jsem neustále na kordy. Mně se z toho ježí vlasy na hlavě. Jo, z českých kapel můžu poslouchat jenom Buty.

Mluvili jsme o výběru písní. Je mezi nimi nějaký jednotící prvek?

Kateřina: Asi jen ten, že se nám líbily. Co do původu vzniku je to docela pestrá směsice.

Díky těm písničkám se asi vracíte i ke svým vlastním kořenům.
Odkud jsou vaši předkové?

Kateřina: To je právě výjimečnost tohohle projektu, že nám umožnil spojit dva prvky našeho původu. My máme vlastně ukrajinsko - česko - židovské kořeny a tentokrát se nám podařilo sloučit naše ukrajinství a židovství. Některé z těch písniček jsou totiž ukrajinského původu. Chytli jsme se vlastně textu “Der Samowar”, který zhudebnil Lesik – to je taky novinka na albu jsou tři věci, které Lesik opatřil muzikou,
a podle samovaru jsme album nazvali. Samovar je pro nás připomínkou toho, že pocházíme z Ukrajiny.

Jaké jste měli dětství?

Lesik: Já si myslím, že si nemůžeme stěžovat. Dětství jsme měli dobré – tatínek byl kliďas, srandista a máma nám dovolovala rozvíjet tu hudební činnost. Ostatně její tatínek Erwin Blass, po kterém je Židovka, byl operní zpěvák. Zpívali jsme české i ukrajinské písničky...

Kateřina: Od dětství jsme měli zakódovaný ten pocit svobody. Bylo to tím, že sami jsme měli smíšenou krev a taky proto, že nás rodiče nikdy do ničeho nenutili. Sami jsme si mohli vybírat, kudy jít, od nich jsme získali veliký rozhled.

V současné době je trochu zvláštní situace. Na jednu stranu se v Čechách projevuje rasismus a na straně druhé v kulturní rovině přicházejí do módy etnické věci. Kdo chodí na vaše koncerty?

Kateřina: No, rasisti na nás nechodí.

Lesik: Jednou na nás přišli, když jme hráli na Slovensku. Tam byla celá rota mladých fašistů. Ti se tam ale asi nepřišli umělecky pobavit, spíš tam chtěli něco vyprovokovat, což se jim nepovedlo. Jinak na nás chodí úplně kdokoli.

Teď jedna otázka pro Lesika. Široké veřejnosti jste znám spíše kvůli svým ostatním projektům. Vzhledem k tomu, že jste takový hudební chameleón – nevráží se Vám do Ester něco z těch jiných stylů, co děláte?

Myslím, že za tím vším je jedna jediná osobnost, která se pozná. Pro mě byla největší pocta, když si lidi poslechli moje Žižkovské kuplety, Ester nebo rockové věci a řekli “no, to je typický Lesik”.

Mluvili jsme o rodině jako o prostředí příznivém k hudebnímu vývoji. Co vás ale takříkajíc “nakoplo”, abyste muziku začal dělat pořádně?

K: My jsme byli vybíráni učitelkami už od malička na takové ty soutěže tvořivosti mládeže…

L: To mě ale moc nenakoplo… Nakoplo mě, když jsem asi v desíti letech uviděl doma na skříni kytaru. Řekl jsem: “Hele mami, kytara. Ty na ni umíš?” - a máma, i když jsem ji do tý doby neviděl hrát na žádný nástroj, vzala tu kytaru, zahrála písničku a já byl z toho úplně vedle, že od té chvíle jsem se hudbou začal vážně zabývat. Hned jak jsem se naučil pár akordů, střihli jsme si spolu Želvu od Olympiku a máma k mému ještě většímu překvapení vytáhla harmoniku a zahrála přesně to samé sólo jako Berka. Neuvěřitelné…

P: Potom jste tu hudbu dělal dál, ale ještě na to nebyla dvakrát příznivá doba. Jaké to bylo, skládat a hrát “do šuplíku”?

L: Bylo to vlastně ilegální. Na veřejnosti jsme hráli jednou za půl roku, nebo jednou za rok a pak už jsme tam nesměli hrát. Pro mě revoluce znamenala, že jsem konečně mohl publikovat a živit se hraním.

P: Přestože distribuce nahrávek z doby předrevoluční byla spíše pokoutní, stal jste se kultovní, v rámci undergroundu docela populární osobností. Jak tenkrát fungovaly informační kanály?

L: Hudba byla součástí “odboje” proti komoušům. Řada lidí brala tu muziku hlavně proto, že v ní byl ten odpor.

P: Dostali jsme se ke sdělení. Jsou písničky o Bohu, které jsou uvěřitelné a pak tu máme ty, které uvěřitelné nejsou. V čem to je?

L: To je zajímavá otázka. Určitě když je to myšlené opravdu upřímně, lidi to poznají.

K: Pravdivost i falešnost v umění vždycky vyjde najevo. Na našem novém albu se vlastně ani v jedné písni přímo o Bohu nezpívá, ale v  pozadí je ta naše "židovská víra" přítomna neustále.

Ptal se: Petr Wagner

(Uveřejněno v hudebním časopise "Tón", r. 2000.)

 

2. Milí posluchači!

Vítáme vás ve světě jidiš písní, ve zmizelém světě ghett, štetlů a goletů v údolí... Lidé si zde prožívají své obyčejné příběhy, denně se kouří ze samovaru a usrkává se čaj, zamilovaní mládenci pod okny volají: “Chanele”, nebo “Rajsele, pojď!”... Jeden má starosti, jak zaplatit nájemné - “diregelt”, jiný zase, co si má počít se svou ženou - “vábele”, která nedokáže ani našábes pořádně uvařit, další baví společnost historkami o zázračných rabínech a o jejich nissim” - zázracích, zatímco vedle židovská máma zpívá svému děťátku ukolébavku ”Lulinke” - spinkej, můj ptáčku...
Zatímco v minulých albech jsou písně, které jsme si sami obtížně vyhledávali, písně tohoto alba k nám přišly zvláštním způsobem. Většinu písní nám přinesl pan Jaroslav Maxmilián Navrátil, který je po celý život schraňoval do své sbírky. Jemu patří dík za zrod myšlenky album vydat.
Píseň “Hot a Jid” nám ze svého repertoáru daroval nedávno zemřelý výborný interpret židovských písní Alexej Hron.
Písně “Ojfn pripečik”, “Amol is gewen” a “Chanele” nám věnoval vloni zesnulý vynikající pěvec jidiš písní Miki Roth.
Ještě teď v duchu vidíme a slyšíme oba tyto pěvce se zápalem jim tak vlastním zpívat... Oba měli i své nezapomenutelné lidské hodnoty, osobité kouzlo, lásku a optimismus, a to vzdor těžkým životním osudům, kterými prošli.

Také si můj bratr a já marně klademe otázku, jaké asi byly oblíbené písně našeho židovského dědečka, skvělého pěvce Erwina Blasse, které by nám býval předal. Avšak dědečka jsme nikdy nepoznali, protože jeho život předčasně skončil v koncentračním táboře Mauthausen.
Když zpíváme, máme ale stejně pocit, jako bychom byli společně s naším dědečkem, s celou naší rodinou a s dlouhou řadou všech našich dalších předků - až k praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Kéž Hospodin požehná jejich památku!

Jak už bylo řečeno, setkáte se zde s písněmi v jidiš. Jejich vznik by mohl být datován do přelomu 19. a 20. stol. Od té doby se mezi Židy šířily a jejich obliba vzrůstala, až zlidověly.
Za pomoc s jazykovou stránkou textů patří náš dík panu vrchnímu kantorovi Pražské židovské obce Viktoru Feuerlichtovi a také naší mámě Vendulce Hajdovské.

Jidiš je zvláštní jazyk. Vznikl ve středověku a dorozumívali se jím východoevropští - aškenázští Židé. Ti používali vedle svého “svatého jazyka” (lošon kojdeš) - hebrejštiny, určeného k náboženským účelům, svůj hovorový jazyk, jidiš, určený k dorozumívání, svou “mateřštinu” neboli “mamelošn”. Jedná se převážně o směs staré němčiny s hebrejštinou, ale také s prvky dalších jazyků, s polštinou, ukrajinštinou, maďarštinou, atd. Ta směs všech slovíček, z toho svého i z jazyků národů, mezi kterými Židé žili v diaspoře, je cenným dokladem o jejich putování, o vztazích a způsobu myšlení, a to nejen toho židovského, ale i oněch dalších.


*******************************************


Toto album věnujeme naší mámě Vendulce Hajdovské, rozené Blassové, po které jsme zdědili česko-židovskou krev, talent i lásku k hudbě a památce našeho ukrajinského táty - baťky, Alexandra Hypolitoviče Hajdovského-Potapoviče, který již není naživu (narodil se totiž v Poltavě roku 1901), po kterém jsme zdědili emigrantskou krev, starobylý SAMOVAR, a úžasné historky ještě z carské Rusi - kde buď přímo, a nebo v podobné atmosféře, třeba někde v Polsku, vznikaly námi předkládané jidiš písně.


*******************************************


Obzvláště ráda na tomto albu představuji tři autorské písně mého bratra Lesika: “Aj dy dy” (kde je autorem celé písně) a dále “Der Samowar” a “Wi asoj” (u nichž složil hudbu na tradiční jidiš texty). Není to důkaz o tom, že jidiš písně se rodí - a žijí dál?

Náš přítel Bharata Rajnošek (instrumentalista z našeho minulého alba “Šalom, chaverim”) se ujal i zde v některých písních vytříbeně citlivé hry na doprovodné dechové nástroje.

Dětského hlasu malé Samuelky jsme použili nejen proto, že sem vnesl něžnou náladu, ale i pro jeho symboliku kontinuity života. Židé milují děti a vzdělávat děti, předávat jim svůj odkaz, to je rovněž posláním těchto písní.

Co se pamatuji, tak v naší domácnosti nikdy nechyběl SAMOVAR. Byl pro nás relikvií, vzpomínkou na něco, co jsme sami nikdy nezažili. SAMOVAR stál na stole, podivně se leskl, v krbu hořel oheň a nás sedm v rodině sedělo za stolem plným jídla a pití - a
s námi společně i hosté - a povídalo se a ZPÍVALO SE.
A co dnes? Že by už jenom vzpomínky? Pojďte, posaďte se s námi a zazpívejme si! A my už konečně v tom našem pomyslném SAMOVARU zatopíme a uvaříme čaj...
Teď vám ho nabízíme k vypití.

Kateřina Tlustá

(Úvodní text k CD ESTER: "Der Jiddische Samowar"; vydala ROSA; r. 2000),


3. Jazyk písní jidiš

Po r. 70 n.l., kdy Římané Židům zbořili Chrám i s jejich hlavním městem Jeruzalémem a Židy z jejich vlasti vyhnali, nastalo předlouhé období židovského vyhnanství. Židovské diaspory později nacházíme téměř po celém světě.
Vlastní stát se Židům podařilo obnovit až v r. 1948. Mezitím prožili celé ty dlouhé roky převážně v ghettech, jako lid pronásledovaný, nežádoucí, vyháněný, falešně obviňovaný i vražděný. Dnes tomu říkáme antisemitismus.

Jazykem písní tohoto zpěvníku je jidiš. Vznikl ve středověku a dorozumívali se jím východoevropští - aškenázští Židé. Ti používali vedle svého “svatého jazyka” (lošon kojdeš) - hebrejštiny, určeného k náboženským účelům, svůj hovorový jazyk, jidiš, určený k dorozumívání, svou “mateřštinu” neboli “mamelošn”.
Jidiš je směsí staré němčiny s hebrejštinou, ale také s prvky dalších jazyků, s polštinou, ukrajinštinou, maďarštinou, atd. Ta směs všech slovíček, z toho svého i z jazyků národů, mezi kterými Židé žili v diaspoře, je cenným dokladem o jejich putování, o vztazích a způsobu myšlení, a to nejen toho židovského, ale i oněch dalších.

(Souběžně s jidiš, avšak tentokrát u skupiny sefardských Židů vycházejících ze španělsky hovořících zemí, se utvářel druhý hovorový jazyk evropských Židů, zvaný ladino.)

Mezi 18. a 19. stol. se již jazyk jidiš kultivuje na spisovný výrazový prostředek, v jidiš vycházejí noviny a dokonce v něm vzniká i vlastní bohatá literatura.

Kateřina Tlustá

(Úvodní text k vydání Zpěvníku "Der Jiddische Samowar", r. 2000, vydala ROSA)